Inspirace jménem Jobs

   inspirace

Inspirace jménem JobsPrvní film o Stevu Jobsovi z roku 2013 mě příliš nenadchl. Autoři se do 128 minut pokusili vměstnat téma, které by naplnilo televizní seriál, a to nemohlo dopadnout dobře. Pak jsem se dostal k Jobsově životopisu od Waltera Isaacsona a zejména k jeho zvukové nahrávce se skvělým Martinem Stránským. Mohlo by to úplně stačit, ale zatoužil jsem neskromně také po posledním filmovém ztvárnění. Těšil jsem se na nějakou novou inspiraci, i když zprávy o přijetí snímku diváky zněly varovně. Bohužel měly pravdu. Příležitost ukázat, v čem spočívala genialita Steva Jobse, filmaři promarnili a místo toho se soustředili na mělký příběh o vztazích.

Jobsovo chování k lidem, kteří ho obklopovali, je jistě součástí legendy. Najde se jistě nemálo lidí, pídících se po šťavnatých důkazech, že byl nejen člověkem z masa a kostí, ale že měl také řadu chyb. Ale ostatní (a jej jich většina) by rádi věděli, z čeho vycházelo a jak vznikalo dílo, které ho přetrvalo. Proč z těch, co si předsevzali změnit svět, se to povedlo zrovna Jobsovi?

"Peníze se hromadí u několika málo schopných lidí. Možná to nevypadá nejlépe, ale je to spravedlivé."

Pojďme tedy tak trochu suplovat scénáristy nebo režiséry a představit si pár scén, které ve filmu chyběly.


Zadarmo nebo za hubičku

Steve Wozniak, geniální inženýr a autor prvního přístroje, který se skutečně mohl nazývat osobním počítačem, přichází do klubu sobě podobných nadšenců s hotovým schématem zařízení, které se bude později nazývat Apple I. Pracoval na něm řadu dlouhých nocí a teď ze samé radosti, že se mu to povedlo, chce nákresy rozdávat zadarmo. Zasahuje však kamarád Steve Jobs a maluje před ním vidinu vlastní firmy, kde si užijí spoustu legrace - ale musí vydělávat.

Ačkoliv je podnikání výdělečnou činností, řada podnikatelů má podobné pocity jako "Woz". Ať už proto, že je hřeje především jejich um ("chtít peníze umí každý, ale něco vymyslet…"), nebo v takovém přístupu vidí vstupenku do společenství stejně smýšlejících lidí. Vždyť se přece obohacují navzájem - dnes já, zítra ty. Jenže ono to nefunguje.

Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Představte si, že expert na umění, obchodující s obrazy, objeví u starožitníka plátno, které se sice prodává za babku, ale ve skutečnosti jde o vzácné dílo. Co byste udělali na jeho místě? Pokud říkáte, že byste majitele krámku upozornili, že vlastní drahý obraz, nebo ho lacino koupili, draze prodali a o zisk se se starožitníkem rozdělili, mohli byste být dobrým vychovatelem nebo třeba pracovníkem charity, ale ne podnikatelem. Proč?

Jestliže majiteli oznámíte, že obraz je ve skutečnosti mnohem dražší, pravděpodobně vám ho neprodá ani za vyšší cenu, ale dá ho do aukce. On na něm vydělá, vy ne. Kdybyste se s ním rozdělili o zisk z prodeje, rozkřikne se to a vy budete zdarma dělat znalce všem starožitníkům. Neustále vás budou volat ke svým obrazům, protože se jim prý zdá, že by mohlo jít o vzácný kousek. Pokud skutečně objevíte něco zajímavého, stejně vám ho neprodají a dílo opět půjde do aukce. I obyčejný obraz, na kterém budete chtít jen trochu vydělat, vám kvůli vaší pověsti předraží tak, že bude neprodejný. S podnikáním tedy můžete rovnou skončit. A myslíte si, že vám to někdo z lidí, kterým jste pomohli, teď oplatí? Kdepak, musí se přece starat o sebe.

V každé komunitě může být je pár skutečně tvořivých lidí. Ostatní vám tedy váš geniální nápad nemohou oplatit. Horší je, že většina o to ani neusiluje. Jsou zvyklí se vézt a brát od druhých, aniž by jim co vraceli. Tímto přístupem dosáhnete jen toho, že vy potáhnete káru, kdežto ostatní se na ní povezou. Je tedy sobecké nechat si platit? Položme si otázku, jaký je rozdíl mezi bezplatným sdílením nápadů a jejich vzájemným prodejem za peníze. Jednoduchý, ve druhém případě by se ukázalo, že peníze se hromadí u několika málo schopných lidí. Možná to nevypadá nejlépe, ale je to spravedlivé.


Ukradený nápad

Steve Jobs s několika spolupracovníky právě vychází z laboratoří Xerox PARC v Palo Alto. Má oči navrch z toho, co tam viděl a rekapituluje: "Grafické rozhraní, bitmapová obrazovka, ovládání myší, propojení v síti." Zastavuje se v chůzi: "To je ono! Máme to!"

Lidé, kteří na úspěšných rádi hledají hlavně negativa, s oblibou upozorňují, že Gates ukradl operační systém, který pak draze prodal IBM (ve skutečnosti ho koupil) a Jobs prý zase zcizil nápady Xeroxu. Je i není to pravda. V Apple skutečně vyšli z toho, co viděli v laboratoři PARC. Jenže ten základ tvořivě rozvinuli. Xerox použil původní nápady a jeho počítač neuspěl.

Tato etická otázka se v podnikání objevuje docela často. Máme nechat dobré nápady zapadnout, nebo je lepší se jich chopit a využít je ke svému prospěchu? Odpověď zní poněkud cynicky: Pro lidstvo je výhodnější, když se nápady "kradou". Ruchadlo bratranců Veverkových způsobilo převrat v zemědělství, ale teprve tehdy, když ho odcizili němečtí podnikatelé a začali ho hromadně vyrábět. Nebýt toho, používalo by ho jen pár sedláků v sousedních vesnicích. Jobsův příklad by nás však měl spíš inspirovat ke kradení idejí, které potom rozvineme, ne k napodobení. Jeden bonmot ostatně říká, že velcí umělci kradou, kdežto průměrní kopírují.


Čtyři produkty

Steve Jobs, který se nedávno vrátil do krachující společnosti Apple, stojí před tabulí a dvěma čarami ji dělí na čtvrtiny. Nahoru píše "zákaznický" a "profesionální", vodorovně pak "desktop" a "přenosný". "To je všechno, co potřebujeme," říká. "Čtyři špičkové produkty, pro každé políčko jeden."

Apple vyráběl řadu produktů v desítkách modifikací, aby se vyhovělo všem požadavkům maloobchodních prodejců. Na první pohled to vypadá pěkně. Když nám scházejí příjmy, je každý zákazník dobrý. Jenže taková politika způsobí, že nevnímáte výši nákladů, které na takovou rozmanitost musíte vynaložit. A jak se snažíte udržet všechny výrobky v životaschopném stavu, nemáte síly na inovace. Je to zkrátka jen přežívání.

Nedávno jsem četl diskusi podnikatelů, věnovanou Paretovu pravidlu, podle kterého vám 20% produktů přináší 80% tržeb. Jak se zdá, většina je sice ochotna uznat, že tak nějak to funguje - ale zrovna v jejich případě bohužel ne. Oni musí udržovat široké portfolio, protože k tomu mají velmi vážné důvody. Uvažují zkrátka kvantitativně. Momentální množství zákazníků nebo objem tržeb v absolutních číslech je pro ně nejdůležitějším ukazatelem.

V podnikání je občas třeba udělat radikální řez, zaostřit zaměření a zbavit se zbytečného. Protože však takové věci nemáme rádi, podvědomí nám našeptává argumenty, proč všechny ty produkty nebo pracovníky potřebujeme. Vypadají přesvědčivě a rádi jim podlehneme, protože se ani moc nebráníme. Jenže je to takové čertovské svádění.

Newsletter