Baťa - cesta na ševcovský trůn

   inspirace

Baťa - cesta na ševcovský trůnDokumentární film, který jsem objevil na YouTube, pochází z roku 1966. Tehdy už se smělo mluvit o Baťovi, ale nemohla chybět úlitba komunistické ideologii. I přes propagandistické výmysly stojí snímek za to, protože přináší řadu zajímavých dokladů o životě ve Zlíně, zejména v meziválečném období. Jsou tu zastoupeny jak dobové reportáže, tak ukázky reklamy nebo podnikových školících filmů. A také projevy Tomáše Bati i jeho pozdějšího nástupce a nevlastního bratra Jana.

Pro ty, kteří se v detailech tolik neorientují, tu mám pod videem alespoň několik poznámek k nepřesnostem i lžím, které ve filmu zazní.

 
K odporu dělníků a stávce nedošlo proto, že by Baťa násilím zaváděl americké zvyklosti, jak tvrdí komentář, ale přesně z opačného důvodu. Tomáš Baťa nabyl ve Spojených státech dojmu, že odbory jsou užitečným partnerem a protiváhou podnikatele a proto sám zaměstnance vybídl, aby je založili. Dokonce jim zajistil přednášky sociálních demokratů. Výsledek byl zcela jiný, než očekával. Dělníci pod vlivem agitátorů odmítali poslouchat mistry, opíjeli se a nakonec vyhlásili stávku.

Tomáš Baťa usiloval o vojenské zakázky na začátku první světové války ne proto, aby na nich zbohatl, ale aby zachránil zaměstnance před odjezdem na frontu. Výmluvným důkazem je, že objednávky rozdělil mezi všechny obuvnické podniky ve Zlíně, tedy že je poskytl i konkurenci.

Zajímavý je graf, který se zde krátce mihne, výmluvně nazvaný "Z krve a utrpení 1. světové imperialistické války rostlo bohatství fabrikantů". Je záměrně upraven tak (včetně oříznutí pravého okraje), že se na první pohled zdá, jako by se výroba zvýšila téměř třikrát, zatímco počet zaměstnanců se téměř nezměnil. Ve skutečnosti v roce 1917, kdy výroba dosáhla vrcholu, vyráběl Baťa denně 10.000 párů bot a poskytoval práci 5.000 zaměstnanců. Tolik jich tedy jen ve své firmě zachránil od války. Navíc mu žádné bohatství vyrůst nemohlo, protože rakousko-uherské mocnářství zmizelo z mapy světa, aniž by mu za dodané boty zaplatilo. Zbyly mu jen stroje, které se pro civilní výrobu příliš nehodily.

Když Baťa po skokovém zpevnění měny v roce 1922 zlevnil boty o polovinu, snížil také o 40% mzdy. Komentář už ovšem "zapomněl" zmínit skutečnost, že se tak stalo po domluvě se zaměstnanci a se slibem, že jim firma bude dodávat základní potraviny a potřeby také za polovinu ceny.

Vyčítat Baťovi, že zlikvidoval samostatné obuvníky, je jistě v případě komunistů, kteří totéž udělali za pomocí násilí se všemi podnikateli, jistě úsměvné.


Baťa a komunisté

Zajímavý je argument, že si Baťa přivlastnil 1. máj. Autoři tvrdí, že tím chtěl znemožnit účast dělníků na komunistických manifestacích. Účast na baťovských oslavách ovšem nebyla (na rozdíl od těch po roce 1948) povinná. Snad s výjimkou žáků Baťovy školy práce. Ale i tak je na snímcích vidět, že o komunistické prvomájové projevy ve Zlíně téměř nikdo nestál.

Komunisté ostatně nebyli Baťovým "úhlavním nepřítelem", jak se ve filmu tvrdí. Daleko více měl spadeno na sociální demokraty, kterým nemohl zapomenout, že se mu snažili rozvrátit továrnu. Proto také například ve zlínských komunálních volbách roku 1923 nezískali ani jeden mandát, zatímco komunisté měli na radnici 6 zástupců. Ale ani proti nim nemusel Baťa používat žádné násilí. Úplně stačilo porovnat, co dal městu on a co jeho rudí protivníci.

Pro komunisty ovšem Tomáš Baťa nepřítelem, a to tím největším, byl. Zatímco oni se chystali zakroutit buržoazii krkem, jejich protivník vychovával z proletářů kapitalisty.


Organizace práce

Intenzita práce nebyla neúnosná. Jednoduše proto, že u Bati byla kvalita důležitější než rychlost výroby. Zvyšování produktivity práce se dosahovalo zaváděním další mechanizace a zlepšováním organizace. Samozřejmostí byla například preventivní údržba, kterou jinak "objevili" Japonci až v šedesátých letech. Stroje byly mobilní, každý měl svůj motor, takže i když se porouchal, byl v okamžiku nahrazen jiným. A takových opatření, zabraňujících prostojům, zde bylo hodně.

Dělníci (ne všichni) měli účast na "zisku" dílny, ne už ovšem na ztrátě, jak autoři dokumentu tvrdí. Ta se týkala jen vedoucích pracovníků a zaměstnanců, kteří vedli prodejny, včetně povinnosti složit kauci (na druhé straně ovšem štědře úročenou 10%).

Nad úryvkem z instruktážního filmu pro prodejny si můžeme povzdychnout: Kdyby to tak fungovalo i dnes! A v dalším snímku pak s údivem zjistíme, že co považujeme za moderní vynález z nedávné doby, totiž nadřazení služby nad produkt, už dávno praktikovali u Bati.

Průměrný pracovní věk 26 let také není třeba vysvětlovat tím, že starší, opotřebovaní zaměstnanci byli masově nahrazováni mládeží. Za prvé počet pracovníků neustále rostl a nově příchozími byli samozřejmě především mladí lidé. Za druhé v závodě pracovaly většinou jen svobodné ženy. Souviselo to s Baťovým názorem, že po svatbě mají převzít péči o domácnost a vytvářet manželovi dobré podmínky, aby se mohl plně věnovat práci a dobře vydělávat.

Z dnešního genderového pohledu takový názor na ženy nepůsobí nejlépe, jenže Tomáš Baťa měl trochu jinou představu. Chtěl, aby se ženy staly profesionálkami v oboru řízení domácnosti a výchovy dětí. Nešlo tedy o žádnou podřadnou roli. "Skromná žena - líný muž," znělo Baťovo heslo.

Platy nebyly vyšší relativně, ale absolutně, a to i v porovnání se zahraničím. Kupní sílu ještě zvyšovala skutečnost, že ve Zlíně bylo mnohé zboží a služby levnější než ve zbytku republiky.

Co vám schází?

Řekněme si nejdříve, co zřejmě máte: odhodlání, zkušenosti, vědomosti, aktivní přístup, dobrý podnikatelský záměr. Co vám tedy může chybět? Například inspirace. Té máme v Business Academy hodně. A dostanete se k ní velmi snadno. Přesvědčte se, že je to pravda


Jan Baťa ve válce

Autoři filmu si samozřejmě nemohli (nebo nesměli) nechat ujít příležitost vylíčit Jana Baťu jako kolaboranta a spolupracovníka nacistických pohlavárů. Vždyť zinscenovaný proces, který ho ze zrady obvinil a odsoudil, byl jediným argumentem pro "legální" vyvlastnění firmy bez náhrady. Pochybovat se tedy nesmělo ani v roce 1966 (o dvě léta později se už ale hromadně, zejména československému velvyslanectví v Brazílii, hlásili lidé, kteří uváděli, že byli výhrůžkami přinuceni k falešnému svědectví).

Zamlčují tedy, že jeho "pozvání" ke Göringovi předcházelo zatčení Jana gestapem, když přes Německo cestoval do zahraničí. Nacisté ho hned na hranici vyvlékli z vlaku a zřejmě měli v úmyslu Baťu nenápadně zlikvidovat. Jen šťastnou shodou okolností k tomu nedošlo a nakonec byl po protestu československé vlády propuštěn, ovšem pod podmínkou, že co nejdříve navštíví říšského maršála.

Baťa tedy neodejel do Spojených států shánět Německu suroviny, jak zní absurdní obvinění, ale prchl tam po obsazení Československa před dalším zatčením, které by už zřejmě znamenalo konec. Využil k tomu účasti na světové výstavě a po jejím skončení se už domů nevrátil. Jeho přítel Waldes, majitel firmy Koh-i-noor, se jen trochu opozdil a skončil v koncentračním táboře.

Pokud jde o pověstný plán Jana Bati na "vystěhování Čechů do Patagonie", šlo ve skutečnosti jen o obecnou úvahu. Reagoval jí na rostoucí napětí v Evropě, které se zdálo vycházet z nedostatku životního prostoru a neschopnosti hospodářství evropských zemí uživit přibývající obyvatelstvo. Netýkala se pouze Čechů a neměla za cíl přesouvat národy. Baťa jen upozorňoval, že pokud někdo nemůže najít doma odpovídající obživu, má šanci se uchytit v zemi jen řídce osídlené a přitom svým charakterem ne příliš odlišné od zdejší krajiny.

Je pravda, že Baťa byl spojenci zařazen na černou listinu. Oficiálně se tak stalo z preventivních důvodů, protože jeho firma se nacházela v zemi ovládané nepřítelem. Později se ovšem ukázalo, že na tomto rozhodnutí se významně podílel i tlak konkurence, zejména ve Spojených státech. Velká Británie mu zase nemohla zapomenout, že ji po Mnichovu v emotivním rozhlasovém projevu obvinil ze zrady. Svůj podíl na tom měl i prezident Beneš, který Baťu považoval za politického protivníka a nemínil pro něj hnout prstem. Dokonce popřel jeho značný podíl na financování československého zahraničního odboje.

Není také pravda, že Jana Baťu deportovali z USA. Odejel sám, protože nechtěl vyhrocovat situaci způsobenou jak černou listinou, tak i jeho neobratným zapojením se do místní politiky.

Film končí bombardováním Zlína 20. listopadu 1944. Záběr na trosky a poletující papíry jako by říkal, že mezi Baťou a pozdějším národním podnikem Svit není žádná přímá souvislost, žádná kontinuita. Jedno skončilo v troskách, druhé z nich povstalo. Skutečnost byla však taková, že socialistický podnik žil až do roku 1989 z toho, co mu Baťové zanechali. Už ho pak bohužel nešlo zachránit.

Tady je váš úspěch!

Kam dál a co by vás mohlo zajímat: